Dopis panu prezidentovi
Jmenuji se Veronika Zborníková a je mi patnáct let. Žiju stejně obyčejný život, jako každý z vás. Studuji obchodní akademii a závodně hraju florbal. A vůbec ráda sportuju. Stejně jako strejda Karel. Prababička říká, že jsem „celej on“. Moc nám toho o něm donedávna neřekla, vlastně jen to, že to byl její bratr a že ho popravili nacisti za války. Až před dvěma lety slavila 90. narozeniny a máma se jí ptala, co by si k nim přála. Zvláštně se zamyslela a pak řekla: „Já už jsem stará ženská a nic nepotřebuju, ale chtěla bych vědět, proč nám zabili Karlíka.“ A od té doby vlastně u nás doma o ničem jiném pořádně nemluvíme. Máma začala chodit po archivech, objíždět pamětníky a vězení a hledat odpověď na to, co se se strejdou stalo. A díky mnoha lidem, kteří jí pomáhali, odpověď našla. Byl popraven, protože to byl statečný člověk, který miloval svou zem. Byl vysoký funkcionář domácího sokolského odboje a zachoval se podle toho, co ho v sokole naučili. Obětoval svůj život za svobodu a za vlast. Kdysi bych asi toto moc nechápala, dnes jsem na něj hrdá. Všichni jsme měli radost, když byl Poslaneckou sněmovnou navržen na medaili za hrdinství. Hlavně kvůli babičce. Co se kvůli němu natrápila. Moc mě mrzelo, když řekla, že kromě nás už nikoho Karlova smrt nezajímá. Chtěla jsem jí dokázat, že nemá pravdu a že lidé si stále váží obětí, které zahynuly za války. 28. 10. jsem zasedla s mámou k televizi. Stále jsem tak nějak doufala, že strejdovi to vyznamenání pan prezident dá, i když babičku nepozvali. Byla tam přece ta prázdná židle, co když babičku jen zapomněli pozvat? A i když máma říkala, že nic nedostane, stejně mě to hrozně zabolelo. Byla jsem zklamaná a naštvaná. Pane prezidente, jít na popravu o půlnoci rozbombardovaným vězením, umírat na kovové smyčce při svíčkách, bos, několik minut, vedle dalších sedmi kamarádů, to není hrdinství? Rozhodnout se pomáhat své zemi proti okupantům , když za to hrozí trest smrti, to není hrdinství? Nechat se mučit a nezradit své kamarády, to není hrdinství? Letos jsme vzpomínali na vyhlazení Lidic a Ležáků, na popravených 294 spolupracovníků parašutistů v Mauthausenu, na popravené na Zámečku v Pardubicích, na všechny oběti Heydrichiády, která se prohnala naší zemí před sedmdesáti lety. A taky jsme slavili 150 let od založení Sokola. Byl jedním z nich. Stála jsem uprostřed výstavy ve VHU a byla jsem hrdá. Hrdá na to, že ve mně koluje krev Karla Nesnídala. Nacisti mu vzali život, ale nevzali mu čest. Na smrt šel ve stoje, svou páteř neohnul. Žije dál v nás a nezmění to ani to, že by někteří na něj a na ty, kteří své životy ve válce ztratili, už raději zapomněli. Kdo v dnešní době dokáže mít rovná záda? Jste to Vy, pane prezidente? Pokud ano, tak se mi podívejte do očí a řekněte mi, proč pro Vás Karel není hrdina, a já si Vás opět budu jako člověka vážit..…..
V posteli jsem pak večer brečela, zklamáním, vztekem, ztrátou iluzí, ta opravdu moc bolí. Napadlo mě, co by tomu tady dnes řekl Karel, jeho snoubenka, jeho kamarádi. A on přišel, v noci, do mé hlavy. A vzkazuje vám toto:
Jmenuji se Karel Nesnídal a narodil jsem se v roce 1913. Když mi bylo pět let, získala moje zem těžko vybojovanou samostatnost. Ten rok mě otec zapsal do Sokola, čímž mi svým způsobem určil osud. Nikdy už mi pak nebylo lhostejné, co se s mojí zemí stane. Byl jsem vychován myšlenkami našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka k lásce k vlasti a k hrdosti na svou národnost. Jak později poznamenali pánové z Gestapa, byl jsem nenapravitelným Čechem. V roce 1938 jsem jako důstojník v záloze byl připraven bránit svou zem proti nacistické okupaci se zbraní v ruce. Styděl jsem se za to, že jsem boj o ni musel vzdát dříve, než začal. A nejen proto jsem se v roce 1939 stal účastníkem domácího odboje a zapojil se do organizace Obrana národa. V té době jsem byl pouhou spojkou, ale měl jsem pocit, že alespoň něco pro svoji zem dělám. Když mě v lednu 1942 oslovil můj bratr sokol František Pecháček a požádal mě o vytvoření odbojové organizace sokolů ve východních Čechách, neváhal jsem ani chvilku. Mí bratři sokolové a mí přátelé se rozhodli stejně. Věděli jsme, že riskujeme své životy, byli jsme ale vychováni tak, že nám to v té chvíli přišlo jako samozřejmost. Šlo přece o naši vlast. Netušili jsme však, že nacistická zvůle bude tak obrovská, že nebude váhat brát životy i ženám a dětem. Ale pokud bychom to věděli, rozhodli bychom se pravděpodobně stejně, právě proto, že zlo je potřeba zastavit za každou cenu, i za cenu vlastního života. Zrada vedla k mému zatčení a k mé popravě. Bylo mi 30 let a moje snoubenka, se kterou jsem chtěl spojit svůj život, a žít tak jako všichni vy, kteří jste měli to štěstí a válka vás nepoznamenala, se z mé smrti nikdy nevzpamatovala. Stejně tak, jako moje milující rodina. Přesto nelituji. Svojí smrtí jsem pomohl zachránit svou zem a dát ji vám. Je to již sedmdesát let ode dne, kdy jsem byl zatčen Gestapem. Nezradil jsem své kamarády a mnohým zachránil život tím, že jsem vydržel kruté výslechy a mučení a nepromluvil. Stále miluji svoji zem. Ale moje zem se ke mně již nechce znát. Mezi těmi, kteří v roce 70. výročí vyvraždění vesnic Lidice a Ležáky, výročí likvidace domácího odboje - Heydrichiády a 150. výročí založení Sokola, byli vyznamenáni prezidentem mé země, nebyl jediný z nás, kteří jsme o tuto zem bojovali, ačkoli jsme nebyli aktivními vojáky. V té vší slávě nestál jediný civilní odbojář ani jediný sokol. A někteří mí bratři ještě žijí. Dívám se na svou zem a ptám se … byla má oběť marná? To už jste na nás opravdu zapomněli?....
