Josef Klat
V pátek 4. října 2013 zemřel ve věku 91 let. Josef Klat. Vězeň č. 13 110 koncetračního tábora Mauthausen a dlouholetý aktivní pracovník Mezinárodního mauthausenského výboru.
Ahoj Pepíku,
nevím, jestli je to ten správný styl nekrologu, ale chci ti napsat dopis tam, kde nevím, jestli Vám chodí pošta a jestli si ji Vy vůbec z těch nebeských schránek vybíráte a zda ji vůbec čtete. Vím, že když jsem psal o jakémkoli vězni, který odešel na věčnost před tebou, jsi říkal, že doufáš, že to napíšu alespoň tak pěkně i o Tobě. Vždy jsme si z toho dělali legraci a já říkal, že to nedovedu, abys o sobě napsal sám. Bohužel to se nestalo. Nějak se to vše zvrtlo a nestihnul jsi to. Tak jsi to nechal na nás a my, s vlhkým kapesníkem a rozmazaným pohledem, tlučeme ukazováčkem do klávesnice počítače a v hlavě se nám honí vzpomínky na tebe.
Z tvého vyprávění vím, že ses narodil 16. června 1922 ve Vídni českým rodičům na předměstí Vídně. Od mala jsi navštěvoval místní českou školu, tělovýchovnou organizaci Sokol i vlastivědný kroužek Omladinu.
První kontakt s realitou třicátých let jsi učinil po záboru československého pohraničí. Blízko Šatova u Znojma na rakouské straně hranice tvůj tatínek koupil domek a vy jste tam jako kluci z Vídně jezdili na kole. Pamatuji si, jak jsi vyprávěl, že když jste se šli podívat na československou stranu, byly zde nedopsány nápisy plné odhodlání.
I ve Vídni jste začali rychle poznávat zač je toho loket, když v zemi vládne hnědý teror. Jako mladí kluci jste se tomu chtěli vzepřít a tak ses přihlásil do komunistické tajné odbojové organizace. Zpočátku jste jen v noci psali hesla po ulicích, na zdi domů apod. Po čase jste přešli na opravdové sabotáže spojené se zapalováním stohů a továren spojených s válečnou výrobou. To se ti také stalo osudným. Při jedné takové akci jsi byl načapán policisty, a když ses vymlouval na to, že hoří jiná továrna, než ve skutečnosti hořela, upadl jsi do pozření a posléze jsi byl v listopadu roku 1941 zatčen. Z vídeňského gestapa sis také odnesl památku na celý život. Místní úředníci donucovací pracovny ti pohmoždili pravou ruku natolik, že s ní již nikdy nešlo pořádně hýbat. Poznal jsi také jaké to je, když člověka strčí na půl roku do „einclíku“ a musí žít jen se svými myšlenkami.
Když už si se stal pro vídeňské gestapo nepotřebným, poslali tě v září roku 1942 do KT Mauthausen. Zde se z tebe stalo číslo 13 110. Asi ta trojka, či dvě jedničky, ti přenesly štěstí. Nastoupil jsi do Baukomanda a hned na to ses dostal do komanda, které čistilo kanalizační síť v lágru. To pro tebe znamenalo méně náročnou práci a tím více šancí na přežití. Pak tě potkalo ještě jednou štěstí. Převedení do komanda, které odklízelo z tábora odpadky a vyváželo je na skládku za táborem, ale hlavně také rozváželo po táboře chleba. A bez něj se nedalo v Mauthausenu přežít. To tě také přivedlo do skupiny lidí, která v táboře vytvářela podzemní odbojovou organizaci a která dokázala mnohým vězňům pomoci.
Tvoji pomoc ocenily hlavně ženy. O těch si vždy rád a s úctou vyprávěl. Když se poprvé objevily v táboře, byly ubytovány na karanténních blocích. Najednou, kde byl běžný počet vězňů kolem 200, se jich na jednom bloku ocitlo 1200. K dispozici měly jen 9 záchodů a dvě umývadla. Tehdy tě jako již starého mazáka znalého místních poměrů napadlo alespoň odkrýt betonové poklopy kanalizačních šachet, aby si ženy měly kde odskočit. Vůbec si ženy získaly tvůj respekt za jejich odvahu a statečnost, kterou denně projevovaly v nelidských podmínkách mauthausenského tábora.
Po osvobození ses jen krátce vrátil do Vídně. Mnoho tvých kamarádů za práci v odboji položilo život. Život ve Vídni již nebyl to, co býval. Proto jste se s rodinou rozhodli vrátit do rodné vlasti. Vybrali jste si pohraničí: Mariánské Lázně. Zde jsi pak strávil svůj plodný život.
V Mariánkách jsem tě také poprvé navštívil. Obdivoval jsem tvoji výdrž neúnavně vyprávět své zážitky bez toho, abys jsi pozřel byť malé sousto jídla či pití. Byl jsi tak zabrán do svého vyprávění, že náš rozhovor musel ukončit až pozdní čas spojený s odjezdem posledního spojení do Prahy. Naposledy jsme se setkali letos v létě. Přijeli jsme tě navštívit a zase do pozdního odpoledne spolu vyprávěli.
Za dva dny, kdy jsem ti telefonoval, že jsme domů dorazili v pořádku, jsi již ležel. Bolel tě, jak se říká lidově, celý člověk. Nemohl ses po pádu, co jsi měl ten samý den, kdy jsme tě navštívili, ani hnout. Všichni jsme si mysleli, že se jedná jen o nějaké naražení a že se zase z toho vylížeš a bude zase dobře. Bohužel osud tomu chtěl trochu jinak. Ač jsi bojoval jako lev, bylo toto rozstonání nad tvé síly. Přesto jsi, jako celý život, nepřestal bojovat a snažil ses s osudem poprat. I my všichni jsme tomu do poslední chvíle věřili, že zvítězíš. Ještě v sobotu jsme se tě chystali v nemocnici navštívit. V pátek však přišla smutná zpráva. Bylo dobojováno. A tak v našich srdcích zbude následující vzpomínka: (jak bylo na smutečním obřadu krásně řečeno tvým synem) „Bude nám chybět jeho skypování, rozčilování se nad nefungujícím počítačem, kulinářské speciality, které často končily připálené v popelnici a někdy i ježdění v protisměru. Bude nám prostě chybět jako člověk, otec, dědeček i pradědeček. Měli jsme velké štěstí, že jsme mohli sdílet jeho způsob života a elán.
Děkujeme ti.“
Pepíku, i my co jsme tě znali, se skláníme a říkáme své velké díky za to, že jsme tě mohli znát.
Vlastislav Janík
J. Klat, foto Lenka Faltýnková
