Příběh rodiny Královy - 1. část
Příběh rodiny Královy
Vlastislav Janík
Adresu rodiny Králových z Plzně obdrželi parašutisté až v letadle při svém letu nad okupované území Čech a Moravy. Rodina Králova se tak stala prvním úspěšným podporovatelem této operační skupiny. Zároveň se stala i jednou z prvních, která byla po selhání K. Čurdy vyzrazena a zatčena. Tento článek je věnován této plzeňské rodině, která za službu vlasti položila své životy.
Rodinný život
Václav Král se narodil 2. května roku 1891 v Plzni jako manželské dítě Václava Krále1, dělníka z Plzně a Amálie Králové2. Jeho porodní bábou byla Klára Hácová. Malé dítko bylo pokřtěno 5 dnů po svém narození kaplanem římskokatolické církve Adolfem Skřivanem. Kmotry nově narozeného dítěte byli manželé Franc a Marie Šmíčkovi z Plzně. Rodina Králova tehdy pobývala v domě č. 278 na Saském předměstí.
Po první světové válce je Václav Král stále hlášen na adrese svých rodičů v ulici Truhlářské č. 16.3 Jeho předchozí bydliště bylo na „vojně“ a povoláním byl číšník.4 V druhé policejní přihlášce z 25. dubna 1922, která se dochovala na jméno Václav Král, je již v kolonce zaměstnání zapsáno „strážník bezpečnosti“5. Ve vrcholu své kariéry zastával funkci inspektora u státní policie.6 Jeho policejní kariéru bohužel už není možno do všech podrobností rekonstruovat. Služební listy policistů z té doby byly skartovány. Jen v Národním archivu v Bratislavě se zachovala „zápisnica“ z 26. října 1929, která nám říká, že v roce 1929 vykonával Václav Král funkci obvodního inspektora na cizineckém oddělení policie v Bratislavě a bydlel na Dunajské ulici č. 27.
V roce 1923 se Václav Král oženil s o pět roků mladší Pavlou Pichlovou narozenou 3. března 1896 v Plzni. Pavla, dříve Paula, byla pokřtěna 14. března katechetou Josefem Uhrem. Její křestní jméno byla Berta. Otec Pavly se jmenoval Alois Pichl a byl strážníkem v Plzni. Pocházel z vesnice Frühbuss v okresu Nejdek8 a byl synem obchodníka Josefa Pichla a Marie Pichlové rozené Hönigové z Frühbussu čp. 131. Maminkou malé Pavly byla Anna Pichlová, rozená Blažková. Její otec František byl městským strážníkem v Plzni a měl za ženu Annu Blažkovou rozenou Kůskovou z Domažlic9. Rodina v době narození dcery bydlela v Plzni město v domě čp. 52.
Svatba novomanželů se konala v arciděkanském chrámu v Plzni dne 5. června 1923. Tehdy již Václav Král uváděl adresu Pod Záhorskem č. 110 a jeho nastávající bydlela ve Veleslavínově ulici č. 16.11 Oddávací obřad vedl kněz Antonín Havelka spolu s farářem v. v. Václavem Hauserem. Za svědky jim byli ze strany nevěsty Eduard Pichl elektrotechnik z Plzně a ze strany ženicha byl svědkem Tomáš Altman strojvedoucí ČSD.12
Z příbuzenských vazeb rodiny nevěsty vyplývá, že rodina Pichlova měla velmi blízko k policejním složkám. Je tedy velmi pravděpodobné, že se Václav Král se svoji nastávající paní seznámil právě díky svému povolání, neboť otec Pavly i otec její maminky byli strážníci v Plzni.
Dům Pod Záhorskem č. 1., kde manželé Královi bydleli, nechal vystavět v roce 1912 Václav Kabát. Královi zde obývali byt ve druhém patře v pravé části domu při pohledu z ulice. Jednalo se o dvoupokojový byt. Okna z obytných pokojů byla orientovaná do ulice a kuchyň s oknem z předsíně byla otočena do svahu směrem na sever. Na patře byly celkem tři nájemní byty. Byt rodiny Králových nesl číslo č. 6. Do domu se vstupovalo po schodišti, umístěném v předzahrádce domu. Za vstupními dveřmi vedla domem chodba ke schodišti, před kterým byly dvoukřídlé kyvné dveře. Z přízemí bylo možno do domu vstoupit i zadním vchodem. Na mezipodestě před druhým patrem bylo možno se dostat na balkonek a z něj na střechu přilehlé terasy, která přecházela do okolního terénu. Byty v celém domě od přízemí až na půdu spojoval světlík ústící až nad střechu domu.
V roce 1925 se manželům narodila dcera Helena.13 Během let z ní vyrostla inteligentní, milá, usměvavá a hezká dívka.14
Jednou z jejích kamarádek se v roce 1939 stala i Olga Forstová15. Setkaly se spolu náhodně při bruslení. Od té doby jejich kamarádství přerostlo v silné přátelství, „které nemohlo nic rozdělit.“16 Olga často Helenku Královou navštěvovala a jak říká: „… díky našemu přátelství staly jsme se téměř sestrami. Chodila jsem ke Králům jako domů a moje maminka se pro Helenu stala tím, kdo vždycky poradí a pomůže. Dokonce se do Heleny zamiloval můj bratr...“17, vzpomíná na přátelství s Helenkou Královou Olga Forstová.
Operace Anthropoid
Po dlouhé době příprav, se v nočních hodinách 28. prosince 1941 z letiště Tangmere zdvihnul k temnému nebi čtyřmotorový bombardovací letoun Halifax A Mk sériového čísla 9613 s označením na svém trupu NF-V18 od 138. speciální letky a zamířil směrem na východ. Jeho cílem bylo dosáhnout protektorátního území a v prostoru bývalého polního letiště Borek, dva kilometry od Cerhovic, vysadit dvojčlennou skupinu Anthropoid. Pokud by tato plocha neposkytovala bezpečný prostor, byla v konspiračním plánu uvedena ještě jedna plocha, která se nacházela 5 kilometrů od Líšné a 1 kilometr západně od křižovatky u myslivny Hřebeny. Další záložní plochou pro výsadek Anthropoid, o které se však skupina dozvěděla až těsně před startem, byla paseka Na Lužích, která se nacházela 1 km západně od obce Litohlavy19.
Dvojčlenný výsadek Anthropoid nebyl na palubě letadla sám. Dalšími pasažéry v Halifaxu byli tři parašutisté z výsadkové skupiny Silver A nadporučík Alfréd Bartoš, rotmistr Josef Valčík a četař Jiří Potůček. Ta měla opustit letoun u Vyžic u Chrudimi20. Poslední z osazenstva byla skupina Silver B rotný Jen Zemek a četař Vladimír Škácha, která měla svoji misi v protektorátu zahájit u Ždírce nad Doubravou.21
Navigační chybou žádná ze skupin nebyla vysazena na plánovaném místě22. Anthropoid se snesl na půdu protektorátu 29. prosince ve 2 hodiny a 24 minut greenwichského času u Nehvizd východně od Prahy. Parašutisté šťastně přistáli na zmrzlém a zasněženém terénu. Všechen operační materiál ukryli v blízké zahradní chatce patřící Antonínu Sedláčkovi a vyčkali rána. Za rozbřesku se vydali do Nehvizd, aby si ověřili místo svého přistání. V obci vyhledali faru a pod záminkou, že utíkají z Německa a chtějí se dostat do Prahy, se ptali na cestu. Místní farář František Samek23 jim místo jejich pobytu upřesnil a ještě doporučil náčelníka místní sokolské organizace Františka Kroutila.24 Po zorientování postupovali parašutisté podle svého konspiračního plánu, který byl dán již v Anglii. Tj. vyrazili na svoji první konspirační adresu.
Protože v případě uvedených výsadků nebylo možné na doskokových plochách zajistit příjem skupin místní odbojovou organizací, byli parašutisté vybavováni záchytnými adresami, které jim měly pomoci v co nejkratším čase navázat kontakt s domácím odbojem, jenž jim měl pak dále vydatně pomáhat25. Skupina Anthropoid dostala celkem tři záchytné adresy. První adresa byla na vrchního policejního inspektora Václava Krále v Plzni IV, Pod Záhorskem čp. 1/II patro. Druhá adresa měla parašutisty zavést k dílovedoucímu plzeňského depa bydlícímu v Plzni a poslední adresa vedla parašutisty k penzionovanému železničnímu zaměstnanci Václavu Stehlíkovi do Rokycan.26
Adresu na Václava Krále jako i již uvedenou třetí dopadovou plochu, která byla nejblíže k jejich záchytným adresám, předal parašutistům z Anthropoidu až v letadle škpt. Jaroslav Šustr.27s tím, že tento adresát je měl nasměrovat na Prahu, kde mělo být jejich hlavní útočiště.
Konspirační plán parašutistům nařizoval, aby se neprodleně odebrali na jednu z uvedených záchytných adres. Také poté co ujistili, kde se vůbec nacházejí, vyrazili na nejbližší vlakovou zastávku u Nehvizd, která byla v Mštěticích28. Ranním vlakem přes Prahu se rozjeli do Rokycan.29
Zde bez problémů našli dům na Pražském předměstí čp. 319/II Václava Stehlíka30 a po vyslovení odvolávky na „Hradeckého“ a vyřízení pozdravu od bývalého sociálnědemokratického poslance Františka Němce získali v třiašedesátiletém penzistovi důvěru. V. Stehlík hned zajistil u MUDr. Zdenka Čápa z Rokycan ošetření zranění, které si Gabčík způsobil při seskoku. Jednalo se o distorzi hlezenního kloubu s podezřením na zlomeninu kotníku. Noha J. Gabčíka tak dostala sádrový obvaz s podpatkem.31 U Václava Stehlíka oba parašutisté strávili jednu noc. Další den, 30. prosince, se vypravili na druhou záchytnou adresu do Plzně za Václavem Králem.
Na záchytné adrese v Plzni
„Adina zdraví Plzeň – 8. březen je dobrý.“32 Tímto heslem se prokázali u bytu Václava Krále. Jednalo se o heslo, které sestavil pro II. odbor Zvláštní skupinu D Adolf Horák33, který Václava Krále znal34. Přesto si V. Král ze začátku nemohl na Adolfa Horáka vzpomenout35. I tak oba parašutisty „okamžitě a ochotně“ přijal. Sám byl totiž hned po okupaci Československa a po zformování prvních odbojových skupin zapojen do řad odbojové organizace ÚVOD.
Odbojové hnutí v Plzni bylo na přelomu let 1941 a 1942 velmi rozsáhlé. Jedním z organizátorů odbojové činnosti v Plzni byl nedostudovaný posluchač medicíny MUC. Václav Rusý a rovněž nedostudovaný student práv JUC. Vítězslav Dvořák, kteří založili odbojovou skupinu „Vašek-Čeněk“.
Po MUC. Václavu Rusému pátralo gestapo již od roku 1940. Václav Rusý patřil k velmi obětavým pracovníkům domácího odboje. Bohužel jeho práci snižovala nedisciplinovanost v dodržování konspirace. To vedlo k velkým neshodám i s jeho spolupracovníky, od kterých byl dokonce vážně varován, aby zásady konspirace dodržoval. Jeho činnost neunikla pozornosti gestapa, které po něm intenzivně pátralo. Při zatýkání však Václav Rusý dokázal úředníky zmást a podařilo se mu uniknout. Začal se ukrývat na různých adresách v Praze, na Moravě a nakonec v rodné Plzni.
JUC. Vítězslav Dvořák byl známý sokolského činovníka Jaroslava Pechmana36, který se později velmi angažoval v sokolském odboji. Znali se ze svého zaměstnání na Ředitelství pošt a telegrafů v Holečkově ulici v Praze a poutalo je k sobě i členství v Sokole v Michli. Jaroslav Pechman zde vykonával funkci starosty. Dvořák se po okupaci zapojil do odbojové organizace ÚVOD a užíval krycí jméno „Čeněk“. Pomáhal s vydáváním a distribucí časopisů V boj a Český kurýr. Po zatýkání v obchodní akademii v Karlíně před vánocemi roku 1941 musel uprchnout a svůj azyl našel v Plzni. Zde se seznámil s MUC. Václavem Rusým a vytvořili již zmíněnou odbojovou organizaci „Vašek-Čeněk“.37
Do všeho dění v odboji v Plzni byli také zapojeni zejména Jaroslav Koukolík z Plzně, starosta Újezdu u Plzně Vojtěch Rojík a radobyčický starosta Karel Baxa. Předmětem jejich odbojové činnosti bylo poskytování ubytování dalším stíhaným osobám a zajištění potravinových lístků a osobních dokumentů.
Parašutisté Václavu Královi prozradili, že je do vlasti doprovázel škpt. gšt. Jaroslav Šustr, který jim jeho adresu sdělil. Dále možná proto, aby posílili jeho, V. Královi vyprávěli, že před svou misí byli přijati samotným exilovým prezidentem Eduardem Benešem.38 Na základě těchto argumentů, kdy Václav Král nabyl absolutní jistoty, se s ním museli domluvit na vystavení falešných legitimací a pracovních knížek, což z hlediska jeho bývalé profese nemohl být pro něj velký problém. Václav Král se obrátil na svého bratrance Ladislava Krále, který byl zaměstnán v té době na pracovním úřadě, kde jej navštívil „v doprovodu mně neznámého muže a žádal, abych mu pro tohoto neznámého jakož i pro druhého, který se s poraněnou nohou nachází u něho v bytě, vystavil pracovní knížky. Přitom mně sdělil, že oba tito muži jsou z Anglie shození parašutisté. Když jsem mu sdělil, že bych potřeboval nějaké jejich doklady, dal mně dvě občanské legitimace, z nichž jedna zněla na jméno Otto Strnad, kdežto druhá na Zděnek39, příjmení si však již nepamatuji. Legitimace byly v naprostém pořádku opatřeny příslušnými razítky, jakož i fotografiemi. Na základě těchto dokladů jsem vyhotovil pracovní knížky, které jsem předal Královi. O těchto dvou parašutistech jest mně známo, že byli ubytováni u Králů.“40
Parašutisté také jistě po Královi žádali nějaký kontakt v Praze, kde mělo být místo jejich pobytu v protektorátu. Proto Václav Král vyvinul následující iniciativu.
Druhý den po jejich příchodu je seznámil se svým kolegou z policejního sboru Janem Bejblem.41 Ten parašutistům předal kontakt na Václava Růtu42 v Praze. Tím se cesty obou parašutistů na krátký čas rozdělují. J. Kubiš odjíždí na Silvestra do Prahy, kde míří na adresu Biskupcova 1837/4, Praha XI Žižkov k manželům Růtovým. J. Gabčík zůstává ubytován u Václava Krále, kde si doléčuje zraněnou nohu. Potom co se J. Gabčík doléčí43, odjíždí z Plzně do Prahy za svým druhem. Adresa Václava Krále a dalších plzeňských odbojářů zůstává na krátký čas neaktivována.
Silver A hledá Anthropoid
Hned po seskoku má velitel paraskupiny Silver A kpt. Alfréd Bartoš za úkol navázat spojení s pražským ÚVODem, se škpt. Morávkem, se skupinou Silver B a také s oběma parašutisty skupiny Anthropoid. V lednu pátrání nemá žádný výsledek. Po obou paraskupinách není žádných stop. Proto se pomocí své vysílačky Libuše obrací na II. odbor MNO v Londýně, aby mu byly zaslány záchytné adresy obou skupin, které by mohly vést k jejich nalezení. V depeši z 11. února 1942 se tak opravdu stalo. Vojenská radiová ústředna posílá v části depeše z tohoto dne kompletní záchytné adresy na obě skupiny. Depeše obsahuje i heslo pro navázání osobního styku se skupinou Anthropoid „Miluška ze Station seventeen pozdravuje Vyskočila.“44
Parašutisté ze skupiny Silver A museli v nejbližší možné době na zaslané adresy vyrazit, když již 5. března 1942 odesílá Libuše do Londýna depeši „...Spojení s druhou skupinou navázáno přes adresu Krále… Skupina pracuje u Prahy na velkostatku a bydlí načerno (na radu Krále) v Praze…“45
Z této depeše vyplývá, že spojení na Václava Krále pro parašutisty bylo velkým štěstím. Nejenže se jim od něho dostalo ubytování opatření osobních dokladů, potravin, ale i cenných rad, které byly podloženy policejní praxí Václava Krále.
Zničte Škodovku46
15. dubna roku 1942 dostává vysílačka Libuše paraskupiny Silver A tuto depeši: „...Ještě během měsíce dubna budou bombardovány Škodovy závody. Je zapotřebí, abyste provedli jistá opatření, která by letcům zaručila nalezení a přesný zásah cíle. To by bylo možné nejlépe založením požárů v blízkosti cílů v době příletu letadel. Dalo by se to snad provésti nejlépe prostřednictvím druhé skupiny (myšleno skupina Anthropoid pozn. aut.) nebo civilní organizace.
Sdělte nám možnosti obratem. ...Hlaste, jakou dobu potřebujete pro přípravy. Nejlépe by bylo použít krátkovlnné speciální stanice (Rebecca). Urychlete proto její převoz“47
V té době totiž na území protektorátu byla situace následující. V noci z 27. na 28. března roku 1942 byly vysazeny na území protektorátu dvě skupiny Out distance48 u Ořechova blízko Telče a skupina Zinc49 u Kbel na Slovensku. Úkolem první skupiny mělo být navádění britských letadel na bombardovací cíle nebo na vybrané dopadové plochy při doplňování materiálu pro domácí odbojové skupiny. Proto ve výbavě této skupiny byl i radiomaják Rebecca. Skupina Zinc byla pověřena zpravodajskými úkoly v prostoru jižní Moravy. Bohužel oba výsadky při vysazení provázela smůla. Radiomateriál, který skupina Out distance vezla pro domácí odboj, dopadl do obydleného místa a tím se stal pro skupinu nedosažitelný50. Parašutistům se jen podařilo zajistit na dopadové ploše radiomaják Rebecca a ukrýt jej v blízkosti seskoku.
Bezprostředně po zajištění materiálu dává Adolf Opálka příkaz, aby se skupina rozešla a čekala na domluvenou výzvu, která měla vyjít v inzertní části Národní politiky. Inzerát na koupi česko-německého slovníku se v Národní politice záhy objevil, ale první parašutista výsadku Out distance, Adolf Opálka, přichází na přepážku u knihtiskaře Vojtíška51 v Lázních Bělohrad až 9. dubna52.
Radista Potůček tuto událost sdělil Londýnu v depeši 15. dubna i se stručným popisem seskoku skupiny do Londýna s tím, že „...Tento týden se pokusím speciální stanici převést.“53
Vysílačka Libuše po obdržení oznámení o bombardování zbrojovky v Plzni ještě tentýž den dostává další obsáhlé instrukce pro přípravu náletu na Škodovku.
Prvně se měl npor. Adolf Opálka sejít 16. dubna s Kubišem54, kterého dostal „až na další k dispozici.“55 S ním se měl vypravit na dopadovou plochu u Ořechova a vyzvednout stanici Rebeccu a do 19. dubna ji měli dopravit do Plzně, „kde si opatří Strnad (krycí jméno Jana Kubiše-pozn. aut.) na staré adrese další informace.“56 Neboť již v době mezi 16. dubnem až 17. dubnem se do Plzně na příkaz parašutisty z výsadku Silver A Josefa Valčíka měl do Plzně na adresu Václava Krále dostavit Josef Gabčík. Opálka a Kubiš tedy měli přijít k již do všeho zasvěceného Václavovi Královi.
V depeši z 15. dubna bylo dále uvedeno: „1. Materiál k zapálení orientačních ohňů je třeba připravit nejpozději do 20. dubna. 2. Nalézti vhodné místo pro uskladnění, jakož i pro umístění speciální stanice, 3. Postarati se o ubytování a stravování dvou později (pravděpodobně od neděle) tří osob, 4. Postarati se o bezpečnost po provedení akce.“
Splnění uvedených bodů, a to je v této depeši také uvedeno, dosti záleželo na možnostech plzeňských spolupracovníků a i Londýn na jejich ochotě a znalostech místních poměrů celou akci stavěl. Neboť břímě ubytování a stravování je přisouzena v depeši právě Václavu Královi. I o zabezpečení akce po jejím provedení se parašutisté měli spolehnout na něj a to tak, že vedoucí činitelé II. odboru MNO dokonce psali, že „Po akci schovati se v nejbližším okolí. Snad bude možno pomocí Krále ve věznici.“57
Londýn poskytl na výše uvedené přípravné práce termín do 20. dubna roku 1942.
Bohužel realita byla jiná. Bylo to dáno skutečností, že na dopadové ploše u Ořechova, se nepodařilo najít ukrytý radiomaják Rebecca. Ten totiž mezi tím, při intenzivním pátraní po skupině Adolfa Opálky, padl do rukou gestapa. Libuše tak do Londýna musela 20. dubna poslat zprávu. „K akci Škoda: Král (npor. Adolf Opálka – pozn. autora) hlásí: Speciální stanice nenalezena.“58 To samozřejmě vyvolalo nutnost přijmout improvizované řešení, které spočívalo v tom, že prostor cíle bude označen založenými ohni. Vytipována byla stodola vzdálená asi 600 m od cíle v katastru obce Skvrňany. Podpálení objektu měl provést Josef Valčík s Janem Kubišem.
Aby pravděpodobnost zásahu letadel byla ještě zvýšena, našli parašutisté další objekt, který by vyznačoval cíl útoku. Ležel kilometr jižně od cíle 200 m severně od Goldscheidrovy továrny.59
Čtveřice parašutistů, Jan Kubiš, Josef Gabčík, Adolf Opálka a J. Valčík od 17. dubna pobývá v Plzni.60 Precizují ještě poslední kroky před náletem. 23. dubna jejich řady doplní Karel Čurda, který se mezitím přes adresu knihtiskaře Vojtíška spojil s Alfredem Bartošem. Ten jej za pomocí Vlastimila Moravce odsunul do Prahy. Odtud téměř okamžitě také za pomocí Vlastimila Moravce se dostává do Plzně61. Všichni se tentýž večer scházejí u Králů a plánují detaily celé akce. Za svého pobytu v Plzni jsou střídavě ubytováváni po bytech plzeňských spolupracovníků. Mimo rodinu Královu se jedná o rodinu Kučerovu, Bejblovu a Hrdličkovu. Obydlena je i chata Václava Krále za radobyčickým mlýnem62. Druhý den proběhne poslední kontrola příprav přímo v terénu. Z této pochůzky vyplyne, že k založení požáru budou stačit jen čtyři parašutisté. Proto ještě tento den opouští Plzeň Josef Gabčík s Vlastimilem Moravcem.
Heinz Pannwitz ve své zprávě uvádí, že odvolání Josefa Gabčíka bylo na rozkaz Alfréda Bartoše, aby mohl plnit jiný úkol. Nemalou motivací k tomu odvolání mohlo být i zamezení ztráty obou členů výsadku Anthropoid. Šlo o to, aby nebyli ohroženi oba vyvolení kandidáti na atentát na zastupujícího protektora R. Heydricha63.
V noci z 25. na 26. dubna roku 1942 odstartovalo k bombardování nad Německem 128 letounů. Jejich hlavním cílem byly tovární haly firmy Heinkel v Rostocku. Součástí tohoto bombardovacího svazu bylo i 6 čtyřmotorových Stirlingů z III. bombardovací skupiny, které měly za cíl plzeňskou Škodovku64. Letadla se nad Plzní objevila v 1:30. V tu dobu se parašutistům podařilo v ose náletu zapálit obě stodoly pomocí benzínu, který jim opatřil V. Král65. Bombardéry, kterých se do blízkosti Plzně dostalo jen pět, a z toho pouze dva prolétly nad vlastní továrnou, vystřelily osvětlovací rakety a za silné protiletecké palby několikrát obletěly město. Z 2700 kg tříštivých a zápalných pum, které z útrob uvolnilo nakonec jen jedno letadlo, žádná z celkového počtu šesti pum, nezasáhla výrobní haly Škodových závodů a ani seřaďovací nádraží, které bylo dalším cílem náletu. Škody byly napáchány jen na sklenících zahradnictví v Lochotíně a výbuchem letecké pumy byla zasažena jedna baterie děl u řeky Mže. Tedy naprosté fiasko.
Piloti po svém návratu však v hlášení uvedli, že „…6 Stirlingů zaútočilo s 30 x 1 000 liberními bombami. Jedno letadlo identifikovalo cíl a bomby dopadly severně od závodu. Ostatní bombardovala určená místa. Výsledky nebyly pozorovány…“66, což bylo způsobeno tím, že cíl byl zakryt mraky a nemohl být identifikován67.
Nezdar celé akce samozřejmě velmi ohrozil celou odbojovou organizaci na Plzeňsku, která podporovala parašutisty. Akce bombardování Škodových závodů měla totiž proběhnout tak, aby na co nejmenší míru byly omezeny ztráty na lidských životech. Z toho důvodu byl vybrán termín útoku ze soboty na neděli, kdy se počítalo s tím, že přítomnost dělníků v továrně bude minimální. Dále byli o náletu předem informováni představitelé odbojové skupiny „Vašek-Čeněk“ MUC. Václav Rusý a JUC. Vítězslav Dvořák a jejich zástupce Karel Prokop. Ti spolu s Václavem Honomichlem, strojníkem Škodovky Tomášem Náglem, úřednicemi Škodových závodů Milenou Dubskou a Vlastou Koželskou před náletem vyřadili z činnosti systém poplašných sirén a zároveň varovali pracovníky Škodovky.68 Samozřejmě kdyby se o těchto opatřeních dozvědělo plzeňské gestapo, vystavili by se ohrožení jak přímí podporovatelé parašutistů, tak vlastní parašutisté.
Celá operace Connonburry69 tak skončila fiaskem. Dlouho očekávaná akce, podporovaná domácím odbojem, kterou si E. Beneš pro prosazování svých záměrů v Londýně tak přál, nevyšla. Když pak Londýn žádal, aby při opakování akce byla znovu provedena ze strany parašutistů obdobná opatření, velitel Silveru A tento požadavek odmítl s tím, že nechce parašutisty vystavovat dalšímu riziku. Poté co se nad Plzní v noci ze 4.-5. května roku 1942 opět objevila britská letadla, nikdo jim cíl neoznačoval. Celá akce dopadla jako předchozí. Jen s minimálním výsledkem.
Operace Steel
V noci z 27.-28. dubna 1942 jsou vysazeny při jednom operačním letu u osady Požáry v Křivoklátských lesích celkem tři operační skupiny. Bivouc s velitelem rtm. Františkem Pospíšilem, rt. Jiřím Čoupkem a des. asp. Liborem Zapletalem. Druhou skupinu tvoří rt. Bohuslav Kouba, čet. asp. Josef Bublík a čet. Jan Hrubý. Jejich skupina má kódové označení Bioscop. Posledním z vysazených je skupina pod operačním jménem Steel s jedním členem svob. asp. Oldřichem Dvořákem. Úkolem poslední skupiny je předat odboji krystaly do vysílacích stanic a tím zajistit jejich spojení se zahraničím a sloužit jako záloha skupině Silver A. Zatímco paraskupina Bivouc odchází po zakopání svého operačního materiálu na sever a míří přes Kladno do Slaného na záchytnou adresu rodiny Svobodových, Bioscop nastupuje cestu směrem na Moravu. Jen jejich velitel míří do Prahy, kde se má setkat se zde soustředěnými parašutisty a domluvit vyzvednutí materiálu, který skupina zakopala v místě seskoku. Oldřich Dvořák nejdříve postupuje společně s členy výsadku Bivouc do Kladna. Zde se však cesty obou výsadků rozdělují a O. Dvořák zamíří do
1Václav Král nar. 13. ledna 1866 (viz Tomáš Herajt – Historie policie v letech 1918-1945, policejní ředitelství v Plzni Fortprint 2010 str. 131), otec Václava Krále ml. byl synem Petra Krále dělníka v Plzni a Kateřiny Králové rozené Maškové z Plzně. Viz výpis z matriky narozených Plzeň 1 č. 069, SOA Plzeň. V. Král st. se živil jako obchodní sluha a zemřel 15. září 1935
2Matka Amálie nar. 19. dubna 1865 (viz Tomáš Herajt – Historie policie v letech 1918-1945, policejní ředitelství v Plzni Fortprint 2010 str. 131) byla dcerou Kristiny Mikotové a Jana Mikoty dělníka z Vídně. Viz výpis z matriky Plzeň 1 č. 069, SOA Plzeň. Rodiče uzavřeli sňatek 19. 1. 1890 v Plzni. Amálie Králová zemřela 11. října 1951 v Plzni na adrese Na Prádle 7
3Viz Tomáš Herajt – Historie policie v letech 1918-1945, policejní ředitelství v Plzni Fortprint 2010 str. 131
4Viz Tomáš Herajt – Historie policie v letech 1918-1945, policejní ředitelství v Plzni Fortprint 2010 str. 131
5Viz Tomáš Herajt – Historie policie v letech 1918-1945, policejní ředitelství v Plzni Fortprint 2010 str. 131.
6J. Šolc – Přijdeme za svítání str. 93, Naše vojsko 2005. J. Čvančara uvádí jeho funkci jako kriminální inspektor. Viz J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941-1943 str. 50 Laguna 1997
7 Tento poznatek musíme dát do souvislosti s tím, že jeho blízký spolupracovník z odboje Jan Bejbl sloužil u policie až do roku 1939 také v Bratislavě. Poštovní úředník Václav Růta byl i se svojí rodinou ve dvacátých a třicátých letech také zaměstnám na poštovním úřadě v Bratislavě. Viz dále v textu. Srovnej NA Slovenský národní archiv Bratislava 203-215-1/20.
8Nyní Přebuz. Obec nacházející se v Krušných horách blízko státní hranice se SRN mezi Nejdkem a Kraslicemi.
9Viz matriční kniha města Plzeň 1 č. O73. SOA Plzeň
10Podle domovského archu byli manželé v ulici Pod Záhorskem č. 1 hlášení od 8. 6. 1923
11SOA Plzeň f. SbM, M-Plzeň, (sv. Bartoloměj) 112/77
12Eduard Pichl bydlel v Nauesově ulici čp. 43 v Plzni a Tomáš Altman v Koterovské čp. 45 také v Plzni. Viz Kniha oddaných č. Plzeň 1. SOA Plzeň.
13Helena Králová narozena 21. 6. 1925 v Plzni
14Vzpomínky paní Olgy Forstové, rozené Jiříkovičové. Dopis autorovi z 6. 10. 2011
15Olga Forstová, rozená Jiřikovičová narozena 24. 4. 1926 bydlela za války v Kotkově ulici 25 v Plzni
16Vzpomínky paní Olgy Forstové, rozené Jiříkovičové. Dopis autorovi z 6. 10. 2011
17Zuzana Volaříková: Krabičku z koncentráku by nevyměnila ani za briliant.
18Srovnej J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941-1943 str. 50 Laguna 1997
19J. Šolc – Přijdeme za svítání str. 92, Naše vojsko 2005
20M. Reichl – Cesty osudu str. 24, Svět křídel 2004
21M. Reichl – Cesty osudu str. 42, Svět křídel 2004
22Skupina Silver A byla vysazena u obce Senice u Poděbrad. Silver B své padáky ukrýval na dopadové ploše u obce Kasavičky u Přelouče. M. Reich – Cesty osudu str. 24 a 42, Svět křídel 2004
23František Samek (*30. 4. 1892 v Třebíči – +25. 6. 1961 Nehvizdy) viz J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941-1943 str. 50 Laguna 1997
24Srovnej J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941-1943 str. 51 Laguna 1997
25Od 4. října 1941 totiž nad protektorátem po likvidací vysílačky Sparta II v jinonickém akcízu nastal naprostý radiový klid a londýnská ústředna neměla s domácím odbojem žádné spojení.
26J. Šolc – Přijdeme za svítání str. 93, Naše vojsko 2005
27Praha, 1942, září, 25.: Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha. Za zapůjčení děkuji Mgr. V. Šustkovi. Více v připravované edici dokumentů k heydrichiádě
28Železniční stanice Mštětice je nejbližší železniční stanicí od obce Nehvizdy. Je tedy velmi pravděpodobné, že parašutisté vyrazili právě tam.
29Srovnej J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941-1943 str. 51 Laguna 1997
30Václav Stehlík narozen 14. 10. 1879 v Kamenném Újezdě u Rokycan. Železniční penzista. Popis mezi 55-60 lety, šedivý, nápadně červené ošlehané tváře. Heslo: „Pozdrav od Hradeckého.“ Člen široce rozvětvené ilegální sítě železničářů, která byla napojena na Politické ústředí. Třetí záchytná adresa byla na Václava Skalického, dílenského státních drah a bývalého funkcionáře Unie v Plzni. Heslo na něj bylo: Odvolat se na Hradeckého. Viz ABS sign. 302-154-6
31Srovnej J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941-1943 str. 50 Laguna 1997
32J. Šolc – Přijdeme za svítání str. 93, Naše vojsko 2005
33Npor. Adolf Horák odešel do zahraniční armády 7. 3. 1940. V Anglii se přihlásil do výcvikového programu vojáků určených k vysazení na domácí půdě. Sám se později stal velitelem paraskupiny Sulphur vysazené v dubnu roku 1944 u Všetat na Rakovnicku.
34Známost A. Horáka s Václavem Králem mohla být jednak po linii profesní, neboť sám Horák také složil nějaký čas u policie nebo i osobní, neboť v Plzni žil a jeho otec byl správcem rybníků města Plzně. Viz Martin Reichl - Cesty osudu str. 236, Svět křídel 2004. Prokazatelné je, že se oba znali. Viz společné foto Adolfa Horáka a rodiny Královy u Boleveckého rybníka. Archiv Jaroslava Čvančary
35Praha, 1942, září, 25.: Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha. Za zapůjčení děkuji Mgr. V. Šustkovi. Více v připravované edici dokumentů k heydrichiádě – v tisku.
36 Jaroslav Pechman narozen 1. 5. 1900 v Radobyčicích u Plzně. Člen odbojové skupiny Říjen, kterou založil společně s Janem Zelenkou-Hajským v říjnu 1941. Říjen sjednocoval radikálně smýšlející představitele sokolské odbojové organizace Jindra. Později se stal aktivním podporovatelem členů paraskupiny Anthropoid. Po prozrazení jeho odbojové činnosti až 5. října 1942 při zatýkání gestapem na svém pracovišti požil jed. Jeho rodina byla zatřena a kromě dcery Milady zavražděna 26. 1. 1942 v Mauthausenu. J. Čvančara Někomu život někomu smrt, Československý odboj a nacistická okupační moc 1941-1943, str. 54, Laguna 1997
37J. Čvančara Někomu život někomu smrt, Československý odboj a nacistická okupační moc 1941-1943, str. 20. 54, 166-168, Laguna 1997
38Praha, 1942, září, 25.: Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha. Za zapůjčení děkuji Mgr. V. Šustkovi. Více v připravované edici dokumentů k heydrichiádě
39Zdeněk Vyskočil. Krycí jméno Josefa Gabčíka.
40SOA Praha, fond MLS, sp. zn. Ls XXV 1290/45 – trestní spis Karla Čurdy
41Jan Bejbl policejní inspektor ve výslužbě. Narozen 26. 9. 1893 ve Vídni. Ruský legionář, blízky odbojový spolupracovník V. Krále.
42 Václav Růta – narozen 25. 6. 1890 v Turnově. Poštovní úředník, Bytem Biskupcova čp. 1837, Praha Žižkov. Před válkou působil jako poštovní úředník v Bratislavě. Zde se tak seznámil s Janem Bejblem, který zde také služebně pobýval. Po zradě K. Čurdy byl Václav Růta se svojí manželkou Marií a synem Jiřím 19. 6. 1942 zatčen. Po vynesení rozsudku smrti za napomáhaní nepřátelům říše byla celá rodina popravena v KT Mauthausen 24. 10. 1942
43 Viz depeše vysílačky Libuše z 5. března 1942 o hledání operační skupiny Anthropoid. „Vyskočil si lehce zranil nohu. Ihned navázán styk s K.[Král – pozn. autora], kde se V.[Vyskočil – pozn. autora] vyléčil.“ Jan Němeček Libuše volá Londýn (Radiodepeše vyměněné mezi vysílačkou Libuší a Londýnem 9.1.-15. 4. 1942), Východočeský sborník historický 3, 1993 str. 308-309
44Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium str. 58. Vyskočil bylo krycí jméno J. Gabčíka.
45Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium str. 58.
46Plán na bombardování Škodovky inicioval prezident E. Beneš. Konkrétní plán doladila anglická SOE a II. Odbor MNO, který kvůli tomu vysadil na území protektorátu speciálně vycvičenou a vybavenou skupinu parašutistů pod označením Out distance
47Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium, str. 93
48Jednalo se o tříčlennou skupinu ve složení npor. Adolf Opálka, rt. Karel Čurda a des. asp. Ivan Kolařík
49Skupiny vysazena v tomto složení npor. Oldřich Pechal, rtm. Arnošt Mikš a čet. Viliam Gerik
50Viz hlášení stanice Libuše z 15. 4.1942: „...Speciální stanice zakopána. Druhá část materiálu nebyla nalezena. Spadla asi do vesnice. Tento týden se pokusím speciální stanici přivést.“ Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium str. 92. Speciální stanicí je míněn výše uvedený přijímací radiomaják Rebecca. Srovnej také výslechový protokol Karla Čurdy z 26. května 1945 sepsaný na Hlavní zprávě OBZ při MNO
51 Adresa Jana Vojtíška knihkupce v Lázních Bělohrad, se stala na jaře 1942 vstupní adresou do sítě podporovatelů budované Alfrédem Bartošem z operačního výsadku Silver A.
52 Adolf Opálka si u své tety v Rešicích na Moravě doléčoval zranění nohy, které utrpěl při vysazení skupiny.
53Citováno ze Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium str. 93.
54 Nebylo žádného zbytí. I. Kolařík ani K. Čurda se do této chvíle na záchytné adrese neobjevil. Jiří Potůček byl zavalen množstvím depeší, které pro něj připravoval A. Bartoš. J. Valčík sice v té době již pobýval na ilegálních adresách v Praze, ale pátrání po něm bylo ještě intenzivní a tak byl A. Opálkovi dán k dispozici právě J. Kubiš, s kterým A. Bartoš pravidelně udržoval spojení.
55Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium str. 93
56Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium str. 93
57Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium str. 94
58Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium str. 95
59Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium str. 96
60Možná také z té doby pochází svědectví Olgy Forstrové-Jiříkovičové, když se ve svém dopise autorovi z 6. 10. 2011 zmiňuje o tom, že „Hela mně začala nosit čokoládu, kterou jsem za války nikde neviděla. Ptala jsem se, odkud jí má a [ona – pozn. autora] řekla, že přijeli příbuzní z Moravy a čokoládu ji dali. Až jednoho dne mně řekla víc, kdo je to a proč jsou u nich. Když jsem přišla k nim, seděli proti mně dva muži v domácím oblečení. Ptali se mě, jestli hraji karty. Když jsem řekla, že ráda, tak jsem s nimi asi 3x hrála – to znamená po 3 dny.“ Poslední věta je důkazem, že setkání s parašutisty nemohlo být již v prosinci, kdy Jan Kubiš a Josef Gabčík záhy od Králů odchází do Prahy, ale v dubnu, kdy setrvávali parašutisté v Plzni celkem 9 dnů.
61„Odjeli zme s civilom do Prahy tento mi povedal, ze sa u neho stretnem s npor. Opálkom. V byte uvedeného civila npor. Opálka nebol a ten civil mi povedal, že musim hned odíst do Plzne.“ výslechový protokol Karla Čurdy z 26. května 1945 sepsaný na Hlavní zprávě OBZ při MNO nebo také „Dne 24. 4. 1942 přivedl Moravec na pokyn Bartoše agenta- parašutistu Čurdu z Pardubic do Plzně, kde již byli Valčík, Kubiš a Adolf Opálka. V Plzni přítomný Gabčík se pak s Vlastimilem Moravcem vrátil zpět do Prahy. 25. 4. 1942 pak Valčík s Kubišem zapálili jednu a Čurda s Opálkou druhou stodolu. Letecký útok na Plzeň tehdy v noci proběhl, ovšem letouny odhodily bomby 6 km daleko od Plzně.“ Opis uložen v NA, pod signaturou 109-14-58 - č. II-4/40 - 11992 – 11995. Srovnej též poválečnou výpověď Hany Krupkové: „Rodina Králova z Plzně, která byla rovněž uvězněna na malé pevnosti v Terezíně mi vypravovala, že Čurda jezdil též k nim a že podnikl nějakou akci za náletu na Plzeň.“ Praha, 1945, červenec, 20.: svědecká výpověď Hany Krupkové, rozené Zýkové
62Jednalo se o chatu evidovanou pod číslem E 1301.
63Praha, 1942, září, 25.: Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha. Za zapůjčení děkuji Mgr. V. Šustkovi. Více v připravované edici dokumentů k heydrichiádě.
64 Vladimír Karlický, Petr Hofman, František Janáček, Antonín Klimek, Vladislav Krátký – Svět okřídleného šípu-Koncern Škoda Plzeň 1918-1945 str. 556, Škoda a.s. 1999
65Praha, 1942, září, 25.: Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha. Za zapůjčení děkuji Mgr. V. Šustkovi. Více v připravované edici dokumentů k heydrichiádě. Tuto skutečnost pravděpodobně gestapu uvedl při výslechu K. Čurda.
66 Vladimír Karlický, Petr Hofman, František Janáček, Antonín Klimek, Vladislav Krátký – Svět okřídleného šípu-Koncern Škoda Plzeň 1918-1945 str. 556, Škoda a.s. 1999
67 Plzeňská Škodovka v té době měla již vybudován důmyslný systém zamlhování celého výrobního závodu. Jednalo se o sudy, které po jejich otevření začaly vyvíjet umělou mlhu, kterou se měl cíl úplně zakrýt a znemožnit spojeneckým letadlům určit místo pro bombardování. Viz svědectví Richarda Smoly v seriálu ČT Heydrich konečné řešení díl č. 23 Pohřbený kanon, režie Roman Vávra
68Viz J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941-1943 str. 77 Laguna 1997
69Krycí název celé operace na bombardování závodů plzeňské Škodovky
