Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh rodiny Královy - 2. část

13. 4. 2013

 

podařilo v ose náletu zapálit obě stodoly pomocí benzínu, který jim opatřil V. Král1. Bombardéry, kterých se do blízkosti Plzně dostalo jen pět, a z toho pouze dva prolétly nad vlastní továrnou, vystřelily osvětlovací rakety a za silné protiletecké palby několikrát obletěly město. Z 2700 kg tříštivých a zápalných pum, které z útrob uvolnilo nakonec jen jedno letadlo, žádná z celkového počtu šesti pum, nezasáhla výrobní haly Škodových závodů a ani seřaďovací nádraží, které bylo dalším cílem náletu. Škody byly napáchány jen na sklenících zahradnictví v Lochotíně a výbuchem letecké pumy byla zasažena jedna baterie děl u řeky Mže. Tedy naprosté fiasko.

Piloti po svém návratu však v hlášení uvedli, že „…6 Stirlingů zaútočilo s 30 x 1 000 liberními bombami. Jedno letadlo identifikovalo cíl a bomby dopadly severně od závodu. Ostatní bombardovala určená místa. Výsledky nebyly pozorovány…“2, což bylo způsobeno tím, že cíl byl zakryt mraky a nemohl být identifikován3.

Nezdar celé akce samozřejmě velmi ohrozil celou odbojovou organizaci na Plzeňsku, která podporovala parašutisty. Akce bombardování Škodových závodů měla totiž proběhnout tak, aby na co nejmenší míru byly omezeny ztráty na lidských životech. Z toho důvodu byl vybrán termín útoku ze soboty na neděli, kdy se počítalo s tím, že přítomnost dělníků v továrně bude minimální. Dále byli o náletu předem informováni představitelé odbojové skupiny „Vašek-Čeněk“ MUC. Václav Rusý a JUC. Vítězslav Dvořák a jejich zástupce Karel Prokop. Ti spolu s Václavem Honomichlem, strojníkem Škodovky Tomášem Náglem, úřednicemi Škodových závodů Milenou Dubskou a Vlastou Koželskou před náletem vyřadili z činnosti systém poplašných sirén a zároveň varovali pracovníky Škodovky.4 Samozřejmě kdyby se o těchto opatřeních dozvědělo plzeňské gestapo, vystavili by se ohrožení jak přímí podporovatelé parašutistů, tak vlastní parašutisté.

Celá operace Connonburry5 tak skončila fiaskem. Dlouho očekávaná akce, podporovaná domácím odbojem, kterou si E. Beneš pro prosazování svých záměrů v Londýně tak přál, nevyšla. Když pak Londýn žádal, aby při opakování akce byla znovu provedena ze strany parašutistů obdobná opatření, velitel Silveru A tento požadavek odmítl s tím, že nechce parašutisty vystavovat dalšímu riziku. Poté co se nad Plzní v noci ze 4.-5. května roku 1942 opět objevila britská letadla, nikdo jim cíl neoznačoval. Celá akce dopadla jako předchozí. Jen s minimálním výsledkem.


 

Operace Steel


 

V noci z 27.-28. dubna 1942 jsou vysazeny při jednom operačním letu u osady Požáry v Křivoklátských lesích celkem tři operační skupiny. Bivouc s velitelem rtm. Františkem Pospíšilem, rt. Jiřím Čoupkem a des. asp. Liborem Zapletalem. Druhou skupinu tvoří rt. Bohuslav Kouba, čet. asp. Josef Bublík a čet. Jan Hrubý. Jejich skupina má kódové označení Bioscop. Posledním z vysazených je skupina pod operačním jménem Steel s jedním členem svob. asp. Oldřichem Dvořákem. Úkolem poslední skupiny je předat odboji krystaly do vysílacích stanic a tím zajistit jejich spojení se zahraničím a sloužit jako záloha skupině Silver A. Zatímco paraskupina Bivouc odchází po zakopání svého operačního materiálu na sever a míří přes Kladno do Slaného na záchytnou adresu rodiny Svobodových, Bioscop nastupuje cestu směrem na Moravu. Jen jejich velitel míří do Prahy, kde se má setkat se zde soustředěnými parašutisty a domluvit vyzvednutí materiálu, který skupina zakopala v místě seskoku. Oldřich Dvořák nejdříve postupuje společně s členy výsadku Bivouc do Kladna. Zde se však cesty obou výsadků rozdělují a O. Dvořák zamíří do Lázní Bělohrad, na skupinou Silver A vybudovanou agenturní přepážku u knihkupce Jana Vojtíška. Po prokázání se domluveným heslem je poslán na adresu manželů Krupkových do Pardubic, kde se setkává s Alfredem Bartošem. Pro vysílačku se chtěl vypravit až po tomto setkání, aby byl zajištěn její bezpečný převoz a ukrytí.

Poté co se spojil B. Kouba v Praze s A. Opálkou a A. Mikšem6, bylo na schůzce, které se za parašutisty zúčastnil ještě J. Valčík domluveno, že destrukční materiál skupin Bioscop a Bivouc bude vyzvednut 1. května. Vyzvednutí měly provést dvojce tvořené B. Koubou a A. Mikšem a J. Valčíkem a V. Moravcem. Bohužel již 30. dubna při vláčení pole v osadě Požáry byla vysílací souprava, kterou zde zanechal O. Dvořák objevena. To vedlo k tomu, že se po nahlášení na četnické stanici o objevu dozvědělo kladenské gestapo a místo nálezu bylo již odpoledne střeženo četníky.

Arnošt Mikš, aniž věděl, co se na Požárech 30. dubna odehrálo, se k vyzvednutí materiálu odhodlal o den dříve, než bylo domluveno. Jako pomocníka si s sebou vzal svého ubytovatele Josefa Kusého z Bělče.

Při příchodu k úkrytu, kde byl zakopaný materiál Oldřicha Dvořáka, narazí A. Mikš na četnickou hlídku. Při tomto setkání, kdy byly zaskočeny obě strany, došlo ke střelbě. Na místě zůstává ležet postřelený strž. Václav Komínek. K zemi se kácí i smrtelně zraněný druhý člen četnické hlídky František Ometák. Na druhé straně je z četnické pušky zasažen A. Mikš. Z místa přestřelky mizí jen doprovod A. Mikše Josef Kusý.

Druhý den se na místo seskoku, tak jak bylo dříve domluveno, od Zbečna blíží Josef Valčík a Vlastimil Moravec. Také oni narazí na četnickou hlídku, ale četník, který rozpoznal s kým má tu čest, příchozím vysvětlil, že pokračování v cestě na místo seskoku je nebezpečné a další postup jim rozmluvil. Dvojce poslechla a v pořádku se vrátila do Prahy.

Pravděpodobně 1. května se k ukrytému materiálu vypravil i samotný Oldřich Dvořák. Za pomocí svého strýce Klementa Balíka se vydal k místu, kde byl vysazen. Při cestě je také zachytila patrolující četnická hlídka. Vše však dopadlo dobře a oba odbojáři se vrátili. Vyvázli bez konfliktu. Oldřich Dvořák se vrátil zpět do Prahy.

Bez vysílačky byl vynikající radista Oldřich Dvořák pro Alfréda Bartoše nepotřebný. Proto byl předán do péče odbojové organizace ÚVOD, kde začal pomáhat telegrafistovi Františku Peltánovi. Oba dva jsou v polovině května roku 1942 posláni do Plzně, kde se o ně stará odbojová skupina „Vašek-Čeněk“, vedená MUC. Václavem Rusým a JUC. Vítězslavem Dvořákem. Je tedy pravděpodobné, jako tomu již bylo s parašutisty Anthropoidu, že Václav Král obstaral Oldřichu Dvořákovi, protektorátní doklady na základě nově vystaveného křestního listu na jméno Miroslav Novotný.7 Po vypuknutí velkých razii po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha jej na žádost Rusého a Dvořáka Jan Bejbl a Václav Král „uklidili“ do cely plzeňské policie.8 V období od 4. června až 8. června byl Dvořák dokonce „hospitalizován“ ve Strakonicích u MUDr. Karla Hradeckého.

Po dopadení parašutistů v Praze v Resslově ulici a po zatýkání spolupracovníků parašutistů v Plzni byl Oldřich Dvořák převeden Václavem Honomichlem k četnickému stržm. Josefu Ježkovi, kde měl vyzkoušet amatérsky vyrobenou radiostanici. Větší naději celá odbojová organizace „Vašek -Čeněk“ však vkládala do převozu radiostanice z Prahy, což měl zajistit JUC. Vítězslav Dvořák. Ten se pro ni vypravil 30. června roku 1942 na Smíchovské nádraží, kde ji měl vyzvednout z úschovny na nádraží. Gestapo má již celou akci pod kontrolou a Vítězslava Dvořáka zatkne. Když se plzeňští odbojáři nedočkali příjezdu V. Dvořáka z Prahy, vypravil se do Prahy druhý představitel této odbojové organizace Václav Rusý. Při příjezdu zpět do Plzně 3. července 1942 byl u východu z nádraží zatčen. Nevšiml si skutečnosti, že již z Prahy byl sledován úředníky gestapa. Zatčení proběhlo tak rychle, že nestačil použít ani svoji ilegálně drženou zbraň ani požít jed. Po zatčení obou odbojářů nastává velká vlna zatýkání. Opustit Plzeň se podaří jen Oldřichu Dvořákovi a O. Linhartovi. Oba se uchylují do Protivína k Aloisu Šiklovi. Oldřich Dvořák se po krátkém čase rozhodl upustit tento úkryt a najít azyl u své sestry na Slovensku. Bohužel při vyřizování vzkazu notáři Prokopovi ve vesnici Radošovice již na slovenské straně hranice, s jehož synem O. Dvořák sloužil v Anglii, začal Prokop hystericky křičet a upozornil na Dvořáka četnictvo. To společně s místními obyvateli upořádalo na O. Dvořáka hon, který skončil zastřelením O. Dvořáka ranou do týlu od slovenského polního hlídače 10. července 1942.9

 

 

První ohrožení


 

V nočních hodinách 28. dubna 1942 vzlétl v Anglii k obloze letoun s cílem vysadit na protektorátní území dvě operační skupiny. Jednalo se o skupinu Intransitive ve složení npor. Václav Kindl, čet. Bohuslav Grabovský a des. Vojtěch Lukaštík. Skupina měla za úkol zničit nádrže s naftovými produkty v rafinerii v Kolíně. Druhou skupinou byla skupina Tin. Ta měla úkol teroristický. Obdobně koncipovaný jako skupina Anthropoid. Jejich cílem bylo provést atentát na ministra národní osvěty Emanuela Moravce. Složení skupiny bylo dvojčlenné. Rt. Ludvík Cupal a rt. Jaroslav Švarc. Vysazení obou skupin proběhlo přesně na dopadovou plochu, která byla v Anglii II. odborem MNO stanovena, mezi osady Padrť a Věšín u Rožmitálu pod Třemšínem. Bohužel situace po vysazení byla problematičtější. Obě skupiny se nesešly, ale vzájemně se promísily. Velitel skupiny Intransitive npor. Kindl vyrazil z dopadové plochy směrem na Písek. Bohuslav Grabovský našel azyl krátce po seskoku u rolníka Josefa Viktory ve Věšíně. Poslední zbylý člen skupiny des. V. Lukaštík na dopadové ploše našel rt. Cupala. Jeho padák se při seskoku zachytil v korunách stromů. Cupalovi se podařilo z této neradostné pozice dostat, ale přitom se pádem na pařez poranil. Jednalo se o vnitřní zranění a těžké poranění nohy. V. Lukaštík poskytl Cupalovi první ošetření, pomohl uklidit padák a odvlekl jej z dopadové plochy. Jeho druh ze skupiny, který Cupala nenašel, rt. Jaroslav Švarc, z dopadové plochy odjel hned do Prahy, kde se přes známé záchytné adresy spojil s Adolfem Opálkou, který mu poskytl veškerou pomoc. Protože skupina Tin měla téměř stejné záchytné adresy jako skupina Anthropoid, vydala se dvojce parašutistů z Intransitive a Tin na adresu k železničáři Václavu Stehlíkovi do Rokycan. Adresy se jim podařilo bez problémů dosáhnout. V. Stehlík je přijal a Cupalovi zajistil ošetření od MUDr. Zdenka Čápa, který již před čtyřmi měsíci poskytl ošetření i Josefu Gabčíkovi ze skupiny Anthropoid. Parašutisté u Stehlíků zůstali do 1. května a pak oba odjeli na Moravu.

Den před atentátem došel na četnickou stanici v Rokycanech příkaz, že rodina Václava Stehlíka má být předvolána do Plzně. Týkalo se jeho manželky Růženy Stehlíkové, jejich dvou synů i jejich provdané dcery Josefíny včetně jejího manžela Františka Mareška. Důvodem bylo údajné udání, které učinil na zdejší četnické stanici sám František Mareška na svého tchána, že ukrýval parašutisty. Druhý den poté 27. 5. 1942 byl proveden útok na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Rodina Stehlíkova se po vyhlášení výjimečného stavu dostala do kategorie úhlavních nepřátel Velkoněmecké Říše, s kterými nemůže mít režim slitování. Svojí zaslepeností, místo, aby plzeňské gestapo důkladně vyslechlo rodinu Stehlíkovu a zjistilo, kdo se v Rokycanech vlastně ukrýval, byla rodině nepochopitelně 28. května 1942 v Lobzích na bývalé vojenské střelnici popravena10. Tím si samo gestapo odstranilo možného svědka, který jim mohl zkrátit dobu marného tápání až do zrady Karla Čurdy a mohl je přivést na stopu parašutistů z Anthropoidu.


 

 

Konec všech naději


 

Dne 16. června se na řídící služebně gestapa v Praze přihlásil rt. Karel Čurda. Jeho hlavním motivem, bylo ochránit vlastní matku a sestru před popravou a zastavit vraždění nevinných lidí. Gestapákům uvedl jména útočníků na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Místo úkrytu vlastních parašutistů neznal. Po pokusu o spáchání sebevraždy a po konfrontaci s parašutistou Viliamem Gerikem se Čurda hroutí a začíná vypovídat. Postupně prozradil všechny podporovatele, kteří mu v době jeho ilegální činnosti pomohli. Nezapomněl ani na rodinu Královu, u které pobýval, když byl prověřen plněním rozkazu zajistit bombardování plzeňské Škodovky. Proto byla rodina Králova již ve středu 17. června roku 1942, den po zradě Karla Čurdy, ve svém bytě zatčena. Před dům zasahující jednotka postavila uniformovanou dvojčlennou hlídku11 a gestapáci z plzeňské služebny v bytě provedli i první výslech rodiny Královy.

V den, kdy došlo k zatčení rodiny Královy, měla Helenka Králová, tak jako téměř každý den u Branky v 16 hodin12, sraz s Olgou Forstrovou. Bohužel na Branku Helena nepřišla. Olga v domnění, že je Helenka nemocná, se vydala do místa jejího bydliště. Při vstupu do domu jí hned oslovil podivný civilista a začal se vyptávat, kam jde. Když Olga řekla, že míří ke Králům, zeptal se ji ještě kontrolně do jaké patra. Když odpověděla správně, hned ji vzal za ruku a zavlékl do Králova bytu. V předsíni v tu dobu stála paní Králová dlaněmi opřená o zeď. Paní Králová se po Olze poohlédla. Ta však musela vstoupit dále do bytu a ocitla se v kuchyni, kde byli 2 muži v uniformách a jeden v civilu. Muž v civilu na Olgu česky spustil, aby řekla vše o mužích, kteří u Králů pobývali. Olga se však zachovala velmi chladnokrevně. Odpověděla, že „nikdy nikoho neviděla.“ 13 Za tuto pohotovou odpověď padla první facka a oba uniformovaní muži začali na Olgu řvát a muž v civilu vše překládal do češtiny. Do řvaní Němců jen z vedlejší místnosti pronikal Helenčin pláč. Asi po hodinovém výslechu Olgy, kdy padlo několik dalších pohlavků, a Olga nic neřekla o mužích, které zde viděla, přivedli gestapáci z vedlejšího pokoje Helenku. Olga měla jen Helenku Královou identifikovat. To Němcům stačilo a poté když Olga kývla, že se o Helenku opravdu jedná, odvedli ji gestapáci zpět do vedlejšího pokoje.

Když gestapáci usoudili, že z Olgy nic jiného nevytáhnou, vzali si její občanskou i studentskou legitimaci a nakázali ji, že se bude každý den ráno před příchodem do školy hlásit na služebně gestapa. Až po roce ji legitimace vrátili a zrušili jí tuto povinnost14.

Po skončení šetření v Plzni byla rodina Králova odvezena do Prahy. Ve 22 hodin byl Václav Král evidován jako nově příchozí vězeň v sídle gestapa v Petschkově paláci.

Po podrobném vyšetřování byli členové rodiny Královy odeslání do vazební věznice pražského gestapa do Malé pevnosti Terezín. Odtud se podařilo Heleně Králové odeslat tři korespondenční lístky a krabičku s vyšívaným víčkem své nejlepší kamarádce Olze Forstrové.

 


 

Mauthausen


 

22. října vyjel z Bohušovic nad Ohří transport čítající 460 jmen. Větší část transportu celkem 264 žen, mužů a dá se říci i dětí (Jindřišce Novákové bylo 14 let) byla spojena s tzv. akcí parašutisté. Vlak spěchal přes Prahu, Tábor a České Budějovice do rakouského Lince. Tam změnil směr a z jižního směru, který celou dobu sledoval, se stočil na východ. Zastavil 23. října na nádraží v městečku Mauthausen hned za ocelovým mostem přes Dunaj. Zde již více jak 4 roky fungoval koncentrační tábor třetího, dle německé klasifikace nejtěžšího stupně.

Po dlouhé cestě se z vlaku vypotáceli unavení lidé. Na nádražním perónu je rozdělili na dvě skupiny. Ženy do jedné a muže do druhé. Na ženy čekaly nákladní vozy. Do nich postupně nastoupily a vozy z nádraží odjížděly vpravo po silnici mířící k městečku. Muži se zformovali do pětistupů a vyrazili týmž směrem po vlastních nohou. Jejich cesta vedla mezi staveními městečka. Kolona byla lemována muži v uniformách SS, kteří v KT Mauthausen vykonávali strážní službu. Městem proud lidí prošel ukázněně. Za městečkem, kde cesta začala prudce stoupat do kopce a zařízla se do hlubokého úvozu, dozorci spustili svůj první uvítací ceremoniál. Začali do ještě nezkušených a nic nečekajících lidí mlátit pažbami pušek, či jinými nástroji, které měli připraveny. Mnozí tak došli ke statku, kde se cesta vyhoupne na křižovatku ve tvaru písmene T v dosti zuboženém stavu. Na této křižovatce také začínal jiný svět. Vpravo se již vypínaly kamenné zdi vlastního tábora opatřené strážními věžemi se stálou ozbrojenou posádkou. Od statku výš se již člověk pohyboval v tzv. pásmu venkovní hranice tábora, která byla obehnána plotem z ostnatých drátů a s pravidelně rozmístěnými dřevěnými strážními věžemi. Stačilo jen vstoupit za tuto ohradu a již nebyla cesta zpátky.

Obě skupiny se sešly na nádvoří rozlehlého tábora. Vpravo za vstupní branou je zděná budova. Waschraum. Sprchárna. Zde začínala vstupní procedura ve vlastním táboře. I lidé z tohoto transportu jí prošli. Postupně odkládali své šaty poté, co sešli po úzkém schodišti do sklepních prostor zděné budovy. Čekalo je malé zádveří a za širokými dveřmi velká místnost s rozvody vody pod stropem. Zde došlo ke vstupní hygieně. Vězni byli osprchováni, oholeni, ostříháni a zbaveni veškerého ochlupení. Celý transport se jí podrobil. Až po této akci polonazí vězňové nastoupili na apellplatz a uvítání pokračovalo. Před nastoupené šiky nově příchozích přišel sám velitel koncentračního tábora SS- Sturmbannführer Franz Zierais. Postupně chodil od jednoho vězně k druhému a ptal se na jeho jméno a povolání.

Po tomto aktu byli vězni, kteří přijeli se skupinou tzv. parašutistů, odvedeni na karanténní blok č. 17. Zbývajících 264 mužů a žen se přesunulo podél obvodové zdí lágru k tzv. bunkru. Přitom minuli jak již uvedenou sprchárnu s prádelnou, tak lágrovou kuchyni. Soustředěni byli v koutu, který vymezovaly zdi třetí zděné budovy, kterou byl tzv. bunkr s krematoriem a obvodová zeď tábora. Zde přečkali noc z 23. na 24. října, kdy se z nebe snášely první vločky sněhu. Ráno těsně před půl devátou začalo první vyvolávání jmen. V malých dveřích pod třemi schůdky jako první zmizela MUDr. Frantová. Po ní v pravidelném dvojminutovém intervalu začala za ní vcházet postupně Marie Dubová, Marie Brychová, Anna Valčíková… V 8:56 přišla na řadu Helena Králová. Přesně v 10:04 si kulka mířená do týlu v místě zvaném Genickschussecke našla Pavlu Královou.

Až dvě minuty před 13 hodinou se zastavil ďábelský vražedný stroj u posledního ženského jména. Tehdy byla zavražděna poslední ze 135 tehdy popravených českých žen. Hned na to po půlhodinovém obědě začala bestie opět požírat své oběti. Z mužů zamířil do vlhkých a studených prostor jako první před půl druhou Emil Valčík. Pak již zase vše jelo v pravidelném rytmu. Václav Král byl postaven před domnělé měřící zařízení na výšku postavy v 16:58. Když se napřímil a k jeho hlavě sjelo po dřevěné vodící liště posuvné měřidlo, vyšla z uvedeného nástroje rána, která zasáhla dotyčného do týlu hlavy. Výstřel z malorážní pistole přehlušil řev puštěného gramofonu, takže ven nebylo nic slyšet. Tak to šlo až do 17 hodin 42 minut, kdy nenasytná bestie byla uspokojena poslední obětí.

Na to vše dohlížela speciálně sestavená komise gestapáků z Prahy, která dorazila do Mauthausenu den předem.


 


 

Pannwitzova zpráva a Václav Král


 

Panwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha je na informace o Václavu Královi a jeho rodině velmi skoupá. Udává jen jeho svědectví o náladě v československých jednotkách, která v Anglii panuje. „V české legii prý mají hlavní slovo jen Židé, kteří se všude nacpali do kanceláří a české vojáky teď napomínají, že do Anglie nepřišli proto, aby se rekreovali, nýbrž aby něco dělali. Kvůli těmto poměrům prý agenti rádi do Protektorátu odešli.“15 Je citováno i jeho svědectví, že mu členové Anthropoidu sdělili, „… že předtím se v Anglii sešli s Benešem,16“. Tím chtěl pravděpodobně Václav Král vyzdvihnout důležitost celého úkolu, který Gabčík s Kubišem měli a že i on sám je na sebe hrdý, že mohl takovým mužům poskytnout pomoc.

Obecně musíme konstatovat, že Václav Král jako zkušený kriminalista asi dobře věděl, co gestapo chce slyšet a jaká výpověď jemu ani druhým nemůže ublížit. Jeho zásluhou se totiž gestapo nikdy nedozvědělo, že byli parašutisté v Plzni díky jeho kontaktům vybaveni pracovními knížkami. Tím samozřejmě před jistou smrtí zachránil on i ostatní spolupracovníci, kteří byli zatčeni po udání K. Čurdy, lidi, kteří se na vydání pracovních knížek podíleli. I když najít tyto spolupracovníky nebylo zase tak složité. Kdyby totiž Němci byli důslední a vysledovali pečlivě příbuzenské vztahy Václava Krále, museli by jednoduše objevit jeho bratrance Ladislava, který pro parašutisty pracovní knížky opatřil. Ostatně vyplněné formuláře osobního spisu pro vydání pracovní knížky s datem 30. 12. 1941 vyplněné Janem Kubišem pod jeho krycím jménem Otto Strnad a Josefem Gabčíkem, pod jeho krycím jménem Zdeněk Vyskočil, byly předmětem zkoumání na ministerstvu obrany, které 25. března roku 1947 konstatovalo, že porovnáním rukopisů „bylo se vší jistotou shledáno, že přihlášku, jejímž snímkem tato kopie je, vyplňoval kpt. Kubiš.“17

Druhá věc, která nebyla nikdy gestapákům vyzrazena, a to díky mlčenlivosti V. Krále, byl pobyt parašutisty svob. asp. Oldřicha Dvořáka v Plzni. V době těsně před zatčením napomáhal V. Král „uklidit“ O. Dvořáka do městské věznice a poté do „péče“ doktora Hradeckého z klatovské nemocnice. Nic také nevyzradil o struktuře odbojové skupiny „Vašek-Čeněk“, s kterou bezesporu úzce spolupracoval, a která zatčení spolupracovníků parašutistů v Plzni bez úhony přežila. Až zatýkání o 14 dní později mělo pro tuto organizaci ničivý efekt, ale to nemělo spojitost se zatčením Václava Krále.

Němci po dopadení parašutistů v Resslově ulici zakonzervovali hlavy obou parašutistů z výsadku Anthropoid. Ač byla provedena identifikace zabitých výsadkářů již v Resslově ulici, přesto chtěli ještě po dalších zadržených osobách, aby „konzervované a dobře uchovávané“ hlavy Kubiše a Gabčíka identifikovali.18 Mezi touto skupinkou 9 lidí byl k identifikaci vybrán i Václav Král. Je možné se domnívat, že od starého kriminalisty, který měl tyto procesy zažité, očekávali potvrzení svých závěrů. Václav Král pak při identifikaci s jistotou určil hlavu, která měla označení č. 3, kterým byl Josef Gabčík. O identifikaci hlavy J. Kubiše není v Pannwitzově zprávě zmínka.


 

Příběh svoji dohru


 

9. dubna 1944 půl hodiny po půlnoci je v katastru vesnice Všetaty u Rakovníka vysazena operační skupiny Sulfur. Její poslání je ryze spojovací a zpravodajské. Svoji síť má skupina vytvořit v prostoru západních Čech, kde je kladen důraz hlavně na Plzeň. Tomu odpovídají i skupině předané záchytné adresy. Jsou to jména na podporovatele, kteří mají své bydliště v okolí Plzně. Jen jediná z celkově 7 je plzeňská a zní na jméno Václav Král, Pod Záhorskem 1. Složení skupiny Sulphur je dvojčlenné. Velitelem je npor. jezd. Adolf Horák a radiotelegrafistou rt. Oldřich Janko19. Seskok A. Horáka dopadl dobře. Na rozdíl od něj, Oldřich Janko, uvázl v korunách čtyř stromů. Po krátkém úsilí se mu podařilo sešplhat na zem a sundat i operační materiál, který byl uschován v nožním vaku. Padák ze stromu se jim odstranit nepodařilo.

Dle konspiračního plánu vyrazili na první záchytnou adresu do Žichlic. Zde však neuspěli z důvodu, že adresát byl mrtvý. Dostali alespoň nějaké jídlo a vyrazili na druhou záchytnou adresu do Zruče u Plzně. Zde našli 11. dubna v části obce Zruč-Senec svůj první azyl u listonoše Černého. Místo úkrytu moc dobré nebylo. Domek se nalézal blízko státní silnice, a proto se rozhodl A. Horák odjet do Bolevce za svým známým Janem Půtou, s cílem zajistit lepší úkryt a prověřit spojení na jeho předválečného známého V. Krále. Od Půty se ale dozvěděl, že Václav Král společně se svojí rodinou byl popraven za „napomáhání“ parašutistům již v roce 1942. Pro Adolfa Horáka to byla zdrcující zpráva. Počítal s tím, že právě V. Král mu pomůže s navázáním kontaktů na plzeňský odboj.20 Zkusil tedy ještě jeden kontakt na Františka Svobodu, s kterým spolupracoval v odboji ještě před svým odchodem do zahraničí v březnu 1940. I tento pokus selhal.

Nevýhodné situování domku listonoše Černého donutilo parašutisty po třech dnech opustit toto místo. Nové místo hledali opět ve Zruči, ale v domech, které sousedily s lesem. Během intenzivního hledání přespávali v lese. Oldřich Janko, pravděpodobně na základě těchto útrap onemocněl a dostal vysoké horačky. Celkově stav obou parašutistů začínal být kritický. Proto se 19. dubna vydal A. Horák požádat o jídlo a úkryt do domku dělníka v ulici Na pile čp. 237. Jídlo dostal okamžitě i s příslibem toho, že se k němu mohou parašutisté večer přijít vyspat. Bohužel jen co A. Horák odešel, vyrazil majitel nemovitosti na četnickou stanici vše oznámit. Dům pak obsadila dvojčlenná četnická hlídka, která oba parašutisty krátce po půlnoci, když přicházeli do stavení, zatkla. Tak byla dovršena činnost operační skupiny Sulfur na území protektorátu, k čemuž samozřejmě nepřímo přispěla i smrt Václava Krále o rok a půl dříve a na kterého A. Horák ve svém „konspiračním podkladu“, který sestavil ještě v Anglii, spoléhal.


 


 

Závěr

 

Na základě toho, že v Plzni byli zatčeni jen manželé Kučerovi, Královi, Bejblovi a paní Hrdličková se synem a to jen v důsledku vyzrazení Karlem Čurdou se dá s jistotou tvrdit, že Václav Král i jeho spolupracovníci z odboje neprozradili své žádné další spolupracovníky, kteří mohli být do celého dění i jen okrajově zapojeni. Tak se mohl dožít konce války bratranec Václava Krále, ale i starosta Radobyčic Karel Baxa a další, kteří zajišťovali ukrývání parašutisty Oldřicha Dvořáka. Proto musíme považovat jednání všech těchto odbojářů za hrdinské počínání.


 


 


 

1Praha, 1942, září, 25.: Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha. Za zapůjčení děkuji Mgr. V. Šustkovi. Více v připravované edici dokumentů k heydrichiádě. Tuto skutečnost pravděpodobně gestapu uvedl při výslechu K. Čurda.

2 Vladimír Karlický, Petr Hofman, František Janáček, Antonín Klimek, Vladislav Krátký – Svět okřídleného šípu-Koncern Škoda Plzeň 1918-1945 str. 556, Škoda a.s. 1999

3 Plzeňská Škodovka v té době měla již vybudován důmyslný systém zamlhování celého výrobního závodu. Jednalo se o sudy, které po jejich otevření začaly vyvíjet umělou mlhu, kterou se měl cíl úplně zakrýt a znemožnit spojeneckým letadlům určit místo pro bombardování. Viz svědectví Richarda Smoly v seriálu ČT Heydrich konečné řešení díl č. 23 Pohřbený kanon, režie Roman Vávra

4Viz J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941-1943 str. 77 Laguna 1997

5Krycí název celé operace na bombardování závodů plzeňské Škodovky

6Rtm. Arnošt Mikš patřil ke skupině Zinc, která byla vysazena omylem u obce Kbely na Slovensku za operačního letu z 27. na 28. března 1942. Po rozdělení skupiny se A. Mikš díky svému bratrovi z Tábora dostal do Prahy, kde navázal spojení s A. Opálkou a J. Valčíkem. Od poloviny dubna se ukrýval na Berounsku a Rakovnicku.

7Zdeněk Jelínek, Operace Silver A, druhé, rozšířené a aktualizované vydání, Praha 2010, Scriptorium str. 106

8Viz J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941-1943 str. 166 Laguna 1997

9Viz J. Čvančara – Někomu život někomu smrt, československý odboj a okupační moc 1941-1943 str. 166 Laguna 1997

10 Václav Stehlík nar. 14. 10. 1879 v Kamenném Újezdě, jeho manželka Růžena Stehlíková nar. 19. 4. 1889 v Rokycanech, syn Václav Stehlík nar. 29. 10. 1915 v Rokycanech, syn František Stehlík nar. 11. 11. 1925 v Rokycanech, dcera Josefína Marešková roz. Stehlíková nar. 10. 2. 1914 v Kamenném Újezdě a její manžel František Mareška nar. 2. 12. 1911 v Kryrech

11Svědectví paní Valešové, která bydlela ve stejném domě jako Královi. Telefonický rozhovor autora s paní Valešovou dne 13. 9. 2011

12Vzpomínky paní Olgy Forstrové, rozené Jiříkovičové. Dopis autorovi z 6. 10. 2011

13Vzpomínky paní Olgy Forstrové, rozené Jiříkovičové. Dopis autorovi z 6. 10. 2011

14Olga Forstová celou tuto záležitost celý život intenzivně prožívá a neustále je vděčná tomu, že Helenka Králová gestapákům neprozradila, že o pobytu parašutistů v jejich bytě věděla. Je si plně vědoma toho, že kdyby tenkrát Helenka jen něco naznačila, skončila by ona a z největší pravděpodobností i celá jejich rodina na popravišti tak jako rodina Králových. Vždyť pravidlo věděl a nepověděl, tehdy znamenal trest smrti pro dotyčného i jeho celou rodinu.

15Pannwitzova závěrečná zpráva

16Pannwitzova závěrečná zpráva

17ABS sign. 305-731-4

18Pannwitzova závěrečná zpráva

19 Rt. Oldřich Janko nar. 25. 11. 1910 v Josefově. Vyučený číšník. Bytem Josefov čp. 195

20 Srovnej Oldřich Sládek, Přicházeli z nebe str. 126, Dokumenty Naše Vojsko 1993.