Archiv
Včera jsme s přáteli navštívili večerní koncert Pro Lidice. Koncert byl uspořádán jako vzpomínka na amerického klarinetistu, který Lidice navštívil v 70. letech minulého století. V době normalizace, kdy někomu brát či měnit odkaz Lidic, který byl zaměřen samozřejmě na utvrzování toho, že atentát a jím vyvolané oběti byly jen zbytečnou akcí londýnské buržoazní vlády, jen aby si zachovala svůj vliv na další poválečný vývoj. Bohužel příčina Lidické tragédie je úplně někde jinde ukazuje nám to kam až člověk může zajít ve své bestiální pomstychtivosti.
Americký klarinetista dobře vystihl poměry, které v tehdejším Československu panují. Snažil se najít podstatu příběhu. Neoslovili jej oficiální brožurky a informace, které se k Lidicím vztahovaly. Hledal v nich lidský příběh. Osudy zavražděných 172 můžu, 82 dětí a lidických žen, které skončily v KT Ravensbrück, v němž 53 lidických žen zahynulo. Také já jsem se nespokojil jen s povrchností, ač jsem byl včera na koncert absolutně nepřipraven. Když jsem po skončení koncertu vyšel po cestě, která dříve tvořila hlavní komunikaci ve vesnici směrem ke kostelu, slyšel jsem čtená jména dětí s jejich věkem, které byly zavražděny v plynovém autobuse ve vyvražďovacím táboře v Chelmu. Společně s rozmístěnými svíčkami v místech, kde dřív stály lidické domy jako by se ta čtená jména začala oživovat. Děti se honily mezi chalupami, utíkaly s taškou do školy za potok, vyháněly na pastvu dobytek. Došel jsem k Horákovu statku, kde v jeho sklepeních strávili lidičtí muži svoji poslední noc do rozednění 10. června. Ráno je na zahradě čekala popravčí jednotka Schupo speciálně sem převelená z Halle nad Sálou z Heydrichova rodiště. Otázka tedy zní. Kde se tu během noci vzala? Kdo jí vydal rozkaz, domnívám se, minimálně den před celou plánovanou akcí?
Další zastavení dělám u potoka. Jako další memento je zde umístěna informační cedule, že zde stál pomník padlým z první světové války, který nechali lidičtí vybudovat v polovině dvacátých let, aby připomínal oběti mistních občanů během tohoto válečného konfliktu. Když vymazat vesnici z mapy světa, tak se vším všudy. Tedy i s pomníky dávno padlých, kteří nemají s tím současným, co se v Lidicích tehdy dělo, vůbec pranic nic společného.
Pak přecházím potok, který procházel obci v místě, kde byla náves. I ten Němcům nedal spát. Jeho tok byl přeložen, aby rovněž nezadal vzpomínce na to, že kdysi podél jeho břehů stály domy, jejichž obyvatelé svou krví zaplatili za touhu po pomstě, kterou Němci po úspěšném provedení útoku na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha měli. Spíše to byl ale vztek, že ten český „ksindl“ se choval velmi statečně a Němci jako zběsilí kontrovali stovky českých vesnic, obyvatel, aby našli alespoň nějakou stopu po lidech, kteří s atentátem měli něco společného a ono zatím nic.
To už ale míjím hrušeň, která je němým svědkem lidických událostí celých 71 let. Pod ní stála asi obecní studna, z jejíž betonové desky, kterou je přikryta kouká na nás jen prázdná díra pro nasazení ruční pumpy. K ní jistě chodili místní obyvatelé pro vodu, napájeli dobytek, když šel s pastvy a nebo sloužila i k tomu, když obcí projížděl nějaký automobilista, který se díky ní doplnil vodu do chladiče, aby zachránil přehřívající se motor jeho vozu.
Nad studnou na náspu stála největší stavba celých Lidic. Kostel sv. Martina postavený již v roce 1352, tj. za panování Karla IV. Během husitských válek byl zničen, podruhé v době 30. leté války. Ale vždy vstal jako bájný pták Fénix z popela, protože místní obyvatelé si vždy přáli, aby měli svůj chrám Boží, kde by našli usmíření, pokoj a lásku. Vcházím do jeho zdí a přicházím před oltář. Úplně odzbrojen a vzpomínám na posledního pana faráře v Lidicích Josefa Štemberka, kterému bylo tehdy 83 let. Dával svým farníkům do poslední chvíle požehnání, modlil se za ně a před popravčí četu, až mu byla nabídnuta milost, nastoupil jako jeden z posledních. Přitom si vůbec nedělám iluze o lidických mužích, kteří byli jistě dost zhrublí tvrdou prací na hutích či uhelných dolech a opravdu v potu tváře, dobývali svůj chléb. Ale dokážu si je živě představit, jak s vyděšenýma a nechápajícími očima, přicházeli před zdi Horákova statku, kde se v řadách před nimi štosovaly mrtvoly jejich spoluobčanů, a slyšeli třeba od pana faráře slova, že máme milovat bližního svého jako sami sebe, a že pán Bůh, pokud oni dokáží vyznat svoje viny jim odpustí a dovede k životu věčnému.
Hned vedle kostela stála, jak to na našich vesnicích bývá, škola. Také ona měla za sebou dlouhou historii. Postavena byla v roce 1712. Nejdříve sloužila jako škola pětitřídní, poté co si v sousední Hřebči postavili školu vlastní byl jednopatrový objekt školy přeměněn na dvojtřídku. Třídami této školy prošla většina lidických žen, mužů i dětí, kteří byli 10. června 1942 a letech následujících na různých místech, ale vždy ze stejných příčin, že byli obětmi neskutečné nespravedlnosti a jako nepohodlní svědkové zavražděni.
Důslednost, kterou Němci projevili v likvidaci Lidic, se nezastavila ani na místě odpočinku již zemřelých lidických obyvatel. Pracovní jednotky RAD, které do Lidic napochodovaly již 11. června 1942!!!, z hrobů vyjímali rakve a postupně zničili 60 hrobek, 140 rodinných hrobů a 200 jednotlivých hrobů. Kámen z pomníků jim posloužil jako základ pro vybudování barákového tábora RAD v Praze-Veleslavíně. Alexander Commichau jako vedoucí RAD v protektorátu pak 6. srpna 1942 prohlásil, že „Mladý muž Říšské pracovní služby vidí, že německý meč tvrdě dopadne a beze zbytku zničí zřídla nepokojů nejen na frontě, nýbrž i v zázemí, zvláště všude tam, kde se tvoří tajná fronta a pracují temné živly…“
To už se ale téměř setmělo. Svíčky se ještě více rozzářily. Vše utichlo. Zůstal jsem tu sám. Plný žalu a s větou pokud se chcete bavit o válce, o násilí, nespravedlnosti, příkoří a dalších věcech co nese válka, běžte se podívat do Lidic.
Vlastislav Janík